Jirkovský rytíř

Město Jirkov a okolí

Sociální úpadek není dílem náhody

Jirkov není ošklivé město. Řada historických památek doplněná bydlením na úpatí Krušných hor s blízkostí lesa a přírody, praktická provázanost se sousedním okresním Chomutovem a možný (nyní nikoliv skutečný) poklidný život dvacetitísícového města může spoustě lidí imponovat.

Hodnocení našeho města velmi pokazí pohled na fakta: dlouhodobá vysoká nezaměstnanost na úrovni kolem 17ti procent, vysoká míra drobné kriminality, stabilní odliv mladých lidí do jiných regionů, hromadění sociálně slabých obyvatel, rekrutující se jak z řad Jirkováků, tak nově příchozích a také pouliční tlupy „bubáků“ nepřizpůsobených normám slušnosti a dobrého sousedského soužití strašících na našich sídlištích (vyzdvihuji lokalitu Nových Ervěnic). Město tvoří jeho občané a ti v důsledku NĚČEHO Jirkov staví do světla ne zrovna příznivého.

V první řadě chci zmínit, že osobně nepovažuji hodnoty jako ekonomický růst, nezaměstnanost nebo dosažené vzdělání za objektivní ukazatele spokojenosti se životem. A o tu jde lidem především. Přesto na ní mají tyto faktory v mnoha ohledech kardinální vliv a ačkoliv naše město leží v severočeském prostoru, kde obecně ve srovnání se zbytkem republiky tyto hodnoty vykazují nepříznivější výsledky, Jirkov se negativně vymyká i ve srovnání s naším regionem – a třeba i hned se sousedním Chomutovem. Zmiňuji znovu téměř pětinu nezaměstnané (dobrovolně či nedobrovolně) práceschopné populace ve městě.

V Jirkově se stalo NĚCO, co můžeme sledovat v celé naší zemi – a dost možná se i celá naše země dostane v těchto ukazatelích na naši úroveň, nepřiplete-li se kolosu, který do úpadku dostal naše město, pod nohy něco, co by ho vykolejilo. Příčina tohoto procesu je prostá a mnohým může přijít banální, úsměvná a neuchopitelná – odklon od svobody a identity. Přesto tyto dvě hodnoty kladu do popředí toho VŠEHO, co se v našem městě v důsledku jejich marginalizace odehrává.

Pokusme se je nyní tedy zhmotnit. Začněme tou nejviditelnější – vysokou nezaměstnaností a obecně nižšími příjmy zdejších obyvatel. Klasických živnostníků – střední třídy tvořící jádro národa – v Jirkově najdeme minimum. Ne že by zde nebyli lidé pracující na živnostenské oprávnění, obvykle tím ale pouze ulevují svým potenciálním zaměstnavatelům, kteří odmítají za své pracovníky odvádět povinné zdravotní a sociální pojištění a nechávají tedy tyto sumy platit z výdělku je samotné. Místa samostatných českých obchodníků s masem, zeleninou, pečivem či smíšeným zbožím zase přebírají (či zcela přebrali) příslušníci východoasijských národů (národu) buď zcela, popř. jim české společnosti a samostatně výdělečně činní platí nájem v domech, které už Čechům také nepatří. Velkou část lidí zaměstnávají nadnárodní společnosti působících na severu díky jejich uplácení naším státem nejrůznějšími zvýhodněními a dotacemi, sami pak svým zaměstnancům dávají jen to málo, co musí. To vše vede k odlivu peněz z Jirkova KAMSI, odkud zpět již nepřijdou. Ekonomicky oslabené obyvatelstvo poté odevzdává své regulované honoráře (mzdy, dávky) do rukou těch samých subjektů, které je o práci připravují – okovy jsou pevně utažené.

Odliv lidí s perspektivním socioekonomickým potenciálem a jejich nahrazení sociálně slabšími je pak už jen logickým důsledkem uzavřeného kruhu popsaného výše. Pro doprovodné jevy jako je kriminalita či absence lidské slušnosti, kterými nás obohacují někteří z našich spoluobčanů, díky jejich vysokému a viditelnému zastoupení mezi Cikány také doprovázené národnostními rozepři a nenávistí, pak už jen dokreslují absurdnost vlastně logické situace.

Kdo nám z toho pomůže ven? Jirkovští zastupitelé, kteří na většinu těchto příčin nemají příliš velký vliv, selhávají i v té poslední, tedy mezilidském soužití, kdy jen přilévají olej do ohně a sehrávají tak protinárodním silám roli užitečných idiotů, na které je vždy spolehnutí. A kdo nám z toho tedy pomůže ven? Nikdo. Respektive někdo – MY. My sami, každý z nás v každodenním životě, při tisících drobných rozhodnutí musíme přetrhnout okovy, které nás svazují. Není složitější, a zároveň jednodušší cesty. Jiné jsou jen slepými uličkami vystavěnými těmi, kteří Jirkov přivedli tam, kde je.

jr

Pepa
16. 11. 2017 6:58

Hrůza,když to tady čtu.

Zanechat názor

Copyright Jirkovský rytíř © 2016